Když se zamýšlím nad tím, co nejvíce zformovalo rukopis mé tvorby a to, jak nad věcmi přemýšlím, bez zaváhání se vracím do svého dětství. Pokud vám tedy chci povědět něco o své tvorbě, nezbývá mi, než začít vyprávění právě tady.
Moje maminka je ilustrátorka a tatínek restaurátor. Při přečtení této věty už vám musí být jasné, v jakém prostředí jsem vyrůstala a jakým směrem mě to formovalo. Vidět neustále mámu s tužkou v ruce, chodit na návštěvy do různých ateliérů a procházet se s tátou po střeše Pražského hradu. Často přemýšlím nad tím, jestli bych se výtvarnému umění věnovala, i kdybych se narodila do jiné rodiny. Třeba bych byla pekařkou, prodavačkou, nebo jadernou fyzičkou (o jaderné fyzice ještě později).
Mít papír a tužku v ruce pro mě bylo naprosto přirozené. Když máš totiž tyhle dvě věci, máš cokoliv, co chceš. Třeba na výletě, když už máš fakt hroznej hlad a tak si kreslíš, na co všechno máš chuť. A pak mají v jediné hospodě široko daleko jen párky. Nebo na horách s tátama si s kamarádkou nakreslíš a vystřihneš miminko z papíru, protože na hory se hračky přece nebalí. Nakreslíš si celej svět. Tak takhle jsem se dostala ke kreslení, a vlastně i to, jakým způsobem kreslím a hlavně co bývá námětem mé tvorby, vychází z mého dětství.
Už v šesti letech jsem vyrazila na první skautskou výpravu a když jsem zrovna nepobíhala po lesích se skautem, výletovala jsem s rodinou. Byla jsem známá tím, že mám plný batoh kamení a klacků nasbíraných cestou (to mi zůstalo do dnes) a také teda tím, že jsem se vždycky vracela jako nejšpinavější dítě (z toho jsem naštěstí vyrostla). Spojte si nonstop les a neustálou společnost psů, koní a jiného zvěrstva, co jsme měli v rodině a dojdete k hlavním tématům mé tvorby. Ke zvířatům jsem vždy měla o něco blíž než k lidem a tak se mi stala velkým zdrojem inspirace.
A když už kolem mě nebylo nějaké to živé zvíře, alespoň jsem si ho představovala. Tak se stalo, že kdybyste mohli vidět mýma očima, nezřídka kdy byste mě potkali v doprovodu medvěda, minimálně pěti psů a stáda koní.
Po základní škole s výtvarným zaměřením jsem pokračovala ve studiu grafického designu na Hellichovce. Čtyři roky na střední utekly jako voda a přišel čas rozhodnout se, co dál. Vlastně jsem ani moc nepřemýšlela, co a jak bych zrovna chtěla dělat a bylo tak nějak jasný, že budu chtít pokračovat v máminých šlépějích na UMPRUM. Přišly neúspěšné a extrémně stresující přijímačky na grafiku k Babákovi. Vlastně jsem tenkrát ani nečekala, že by to mohlo dopadnout jinak, vzhledem k nevelké četnosti studentů přijatých na umprum na poprvé. Také jsem se nechtěla hlásit nikam jinam. A taky jsem možná už v tu chvíli věděla, že nevím, co se sebou.
Vlastně byla jen otázka času, kdy tahle krize přijde.
Začala jsem zjišťovat, že mě to vlastně fakt nebaví, že prostě spíš musím. Moc mi chyběla ta bezbřehá fantazie a chuť k tvoření. A taky nevědomost. Čtyři roky na základce a pak čtyři roky na střední jsem se učila, jak mám vše správně nakreslit/vymodelovat/vytisknout. Teď už jsem moc dobře věděla jak na to. Co jsem ale netušila, bylo jak najít zpátky chuť do tvoření. Dítě ve mě usnulo a já ho nedokázala probudit. Neměla jsem touhu kreslit a už jsem kolem sebe neviděla medvědy, psy, ani koně.
No, pak přišly dva roky, které ve zkratce obnášely tohle všechno:
dvě stěhování se
práce v pěti kavárnách
studium jaderné fyziky (Ano, přijímají bez přijímaček. Ne, neptejte se...)
jedny další neúspěšné přijímačky na UMPRUM
spousta krásy, ale taky spousta slz
ne moc velká příprava na další přijímačky, zato velký pocit, že se fakt snažím
Co ale neobnášely, bylo přiznání si, že mě to teď možná fakt nebaví a že bych mohla jít jinou cestou. Moje maminka byla vždycky hrozný dříč a když mi nešlo kreslení, radila mi, že musím kreslit dál, že se to zlomí. No, nezlomilo. Tedy zlomilo, ale to bych předbíhala. Moje povaha mi nedovolila povolit, říct si, že tudy cesta nevede. Místo toho jsem se to zase snažila urvat za každou cenu. Kdo ví, jak by všechno bylo, kdybych se tenkrát zastavila a rozmyslela se. Svému mladšímu já, bych to ale rozhodně neporadila, protože bych pak teď nebyla tam kde jsem a to by mi bylo fakt líto.
Nakonec jsem začala studovat grafický design v Plzni. Studium se neslo v duchu tvůrčí krize a taky trochu pocitu, že bych přece jen radši byla v Praze. První zlom nastal, když jsem usoudila, že už možná bylo dost grafiky a že pokud mě to neba, tak by možná bylo fajn s tím něco dělat. Přihlásila jsem se na stáž do ateliéru textilní tvorby na UMPRUM. Semestr tam bylo, jako kdyby mi někdo zapálil koudel u zadku. Z nuly na sto jsem měla zase chuť tvořit a věděla jsem, že přesně sem chci pokračovat. A tak jsem se po bakalářce úspěšně přihlásila na textil.
Magistr na umprum je na dva roky, z čehož jeden celý rok pracujete na diplomce. To je fakt málo času a když k tomu přičtete, že po prvním semestru začal kovid a byli jsme zavřený doma, moc vám z toho nezbude. Ani jsem nemrkla a obhajovala jsem svoji diplomovou práci, o které vám ještě určitě povyprávím.
V té době jsem se už znala s Katkou. U přesazování kytek jsem se bavily o všem možném a nemožném a hlavně taky o tom, jak nás stresuje školní hodnocení naší tvorby, jak nás svazuje omezenost zadání (ať už ve škole, nebo u zakázek) a jak se nerady trvale rozhodujeme pro jeden směr a materiál.
Čím déle jsme si povídaly a čím víc kytek bylo přesazených, tím jasnější bylo, že to nemůžeme nechat jen tak.
V době, kdy jsme se o společném projektu začínaly bavit, už jsem pod srdcem nosila toho malého človíčka, který tu do mě teď šťouchá nožkou. Věděla jsem, že to možná bude náročné, ale nutkání začít bylo neodbytné a hlavně bylo jasné, že to bude stát za to! A tak na semišovém gauči, s kávou v ruce, v zelené oáze vznikla PI-HA. Nekonečný prostor bezpečí a lásky, kde je radost tvořit. PI-HA pro mě znamená absolutní absenci hranic, ať už mluvíme o nápadech, nebo o materiálech. A pak, pak se to zase vrátilo. Touha mít neustále tužku v ruce, kreslit svůj svět.
Už je zase vidím.
─ Dorotu vyfotila Lucie Fenclová
Comentários