Vlastně až teď, když připravuji články na náš blog, dochází mi, jak moc moje tvorba vychází z mého dětství. Nejen náměty, ale i každý materiál se pojí s nějakou vzpomínkou. No ono to vlastně není nic divného, vzhledem k tomu, jak moc produktivní jsou mí rodiče. Můj tatínek je neskutečně všestranný člověk a dokáže si poradit snad s každým materiálem. Vzpomínám na všechny ty hračky, co mi vyrobil a hlavně na nože, které mi daroval a následně mě učil, jak si vyřezat loďku z kůry, nebo zvířátko z nalezené větvičky. Dřevo jako další materiál pro výrobu byla jasná volba. Že mi ale nebudou stačit zkušenosti s vyřezávanou lodičkou z kůry mi bylo dost jasné. U tohohle materiálu převyšuje touha a nadšení nad zkušenostmi. Teď když to píšu, říkám si, že je to možná lepší varianta, než kdyby to bylo obráceně. V praxi mi to tak ale rozhodně nepřišlo. Jedna z mnoha věcí, co máme s Katkou společných je to, že nám není úplně přirozené věc si jen vysnít a zadat do výroby. Obě rády přicházíme do kontaktu s materiálem, vše si osaháme a očicháme. A ta vůně dřeva. Ta stojí za to!
Mám velkou výhodu v tom, že díky rodině mám přístup k nekonečnému množství nástrojů a tak si můžu začít zkoušet skoro všechno, co mě napadne. Nápadů je plná hlava a tak jsem se pustila do výroby prototypů. Pokus - omyl. No, možná spíš pokus - omyl - omyl. Jaký použít nástroj, jaký materiál, jak vše správně napolohovat... Nenechat se odradit a překousnout rozhořčení, že nic nefunguje tak, jak jsem si představovala.
Celé je to vlastně takový jeden velký trénink na trpělivost a sebeovládání. Zatnout zuby! No a pak, pak přišla chvíle přiznat si, že ne všechno musím urvat sama. Není totiž v našich silách, abychom si všechno vyráběly samy doma na koleni. Jsou pro to dva hlavní důvody. Jak už asi tušíte, je to neustále omílané duo čas a peníze. Vlastně nevím, který z těhle dvou důvodů je ten hlavní, ale začnu penězi. S nastavením té správné ceny bojujeme snad u každého nového produktu. Snažíme se nacenění vymyslet tak, aby pro vás byly produkty stále dostupné a nám se zároveň zaplatil materiál, čas strávený nad výrobou a zbylo nám alespoň na to kafíčko (mít srovnané priority, žejo, to je jasný!). Jenže ceny materiálů poslední dobou rostou fakt snad každým dnem. A tak je čím dál tím těžší vyrovnat tyhle váhy mezi snesitelnou cenou a poplacením všeho potřebného. Ono se v takovém nákladu na výrobu schovává daleko víc věcí, než si asi umíte představit. O tom vám jednou také povyprávíme. Kolem a kolem, kdybychom si všechno dělaly samy, výroba by trvala tak dlouho, že by se z věcí po nacenění staly spíše sběratelské kousky. A pak je tu ten proklatý čas, kterého není nikdy dost. PI-HA už nás naučila neskutečné množství věcí a v první řadě to, že čas je opravdu náš jediný limit. Máme obě k prasknutí hlavu plnou nápadů, ale pořád jen dvě ruce. A i když dohromady máme ruce čtyři, pořád je to málo. Čím déle nám trvá vyrobit každou jednu věc, tím méně času máme na vymýšlení věcí nových. A tak si musíme ušetřit nějaký čas i na výrobu novinek a vyskočit z toho křeččího kolečka. Abychom to ale pořád byly my, vymýšlíme kompromisy. Třeba právě tady u dřeva. Už se nebudu trápit nad vyřezáváním jednotlivých částí. Tvary si nechám z desky vylaserovat. Místo dlouhého procesu polohování šablony na desku, překreslování, vyřezávání každého jednoho kousku a vrtání nespočtu děr, si připravím vektorové podklady v Illustrátoru a pak už si jen dojedu pro hotové, pintlich vyřezané motivy. Jeden jak druhý. A jestli jsem se rozplývala nad vůní dřeva, tak co teprve ten závan pekla, který je cítit těsně po vyřezání. Toho bych se učmuchala. Pak přichází na řadu ta naše milovaná ruční práce. Sedám ke stolu, každý jeden kousek beru do ruky a maluji na něj jeho finální vzhled. Pak už zbývá jen kompletace, správně utáhnout šroubky, navázat provázky a postavička ožívá.
Tahle chvíle vdechnutí života, to je jak kouzlo.