Ačkoliv si po těch letech už tak trochu připadám jako Pražák, pocházím z malého města Moravská Třebová, kde jsem do svých patnácti let chodila do tolika kroužků a měla tolik zájmů, že by se to sem snad ani nevešlo. Tak třeba jsem kromě jasné výtvarky hrála na housle, zpívala ve sboru, patřila do vodáckého oddílu, jezdila na čundry a na závody v atletice nebo jsem dokonce chodila do fyzikálního kroužku, kde jsme dělali různé pokusy. Ten záběr už nemohl být o moc širší.
Ale možná právě všemu tomu můžu vděčit za to, co umím a kde jsem teď. Každá jedna zkušenost se uložila někam na životní disk a já z něj stahuju dodnes.
V mojí rodině se často mluvilo o tom, kde se to ve mně a v mojí sestře vzalo. Obě jsme si totiž zvolily umění, i když jsme v uměleckém prostředí nevyrůstaly. Slýchávala jsem, že to máme po dědovi. Zemřel dřív, než jsem se narodila, ale společného toho máme asi hodně. Prý hrával na housle. Ty jsem si vybrala v první třídě sama, aniž bych o tom věděla, prostě jsem jednou přišla, že se chci naučit na ně hrát. Maloval, vyřezával dřevěné rámy, které visí na starém statku ještě dnes, pletl proutěné koše a co já vím co ještě.
Hrozně ráda jsem už jako malá procházela půdu a objevovala jeho poklady. Různé nástroje a hlavně ty malby, které byly zastrkané všude možně. Oprášila jsem je a vložila zase zpátky na svoje místo.
Kromě toho jsem milovala mechy a nejrůznější přírodniny. To mi ostatně zůstalo dodnes. Sbírala jsem kůry a klacíky a stavěla na mechových obláčcích města nebo jiné stavby s pochopitelně důmyslnou infrastrukturou. V lese, na zahradě, u babičky na dvorku. Pod rukama mi vznikaly a ožívaly nové světy. Občas bylo nezbytné pro potřebný materiál vylézt na strom nebo se vydat na průzkumnou výpravu. To pak bylo putování na dlouhé hodiny.
Kreslila jsem si do putovatelského deníku, ale ne až tolik. Přesto jsem ve škole vyhrávala jednu výtvarnou soutěž za druhou, aniž bych se nějak zvlášť o to snažila. Prostě si mě to našlo.
Když jsem se rozhodovala, co bych chtěla studovat po základce, věděla jsem, že chci jednou dělat animaci. Umět rozhýbat svoje kresby nebo oživovat loutky. A vlastně si tak trochu celý život hrát. Táhlo mě to do Prahy, i když to pro mě byla velká neznámá a měla jsem tam akorát sestru na vysoké škole. Tak jsem si sedla, na internetu našla jednu z nejlepších středních uměleckých škol u nás a přihlásila se na grafický design. Abych tě tak trochu zasvětila do tehdejší situace, z našeho města se moc lidí do Prahy nehlásilo. Vlastně jsem z naší školy byla jediná. I tak se stalo, že jsem se bez nějaké větší přípravy dostala na Hollarku.
Pamatuju si, že to pro mě byla velká událost. Takový první krok do velkého světa, ale vůbec jsem se toho nebála. Tušila jsem, že je to takhle správně.
Na střední škole jsem si postupně vyzkoušela snad všechny grafické a tiskařské techniky, kromě kreslení jsem se učila modelovat z hlíny, fotit a vyvolávat film. Samozřejmě hlavní náplní byl grafický design a také ilustrace, která mě hodně lákala, ale ta představa, že to všechno může jako kouzlem ožít, ta byla z toho všeho nejsilnější. Takže jsem se zaměřila na UMPRUM. Jediné místo, kde jsem chtěla studovat dál. Chodila jsem tam na konzultace do ateliéru animace až do úplně posledního patra vždycky po schodech, abych si mohla tu místní atmosféru co nejvíc užít.
Po té cestě nahoru jsem se pokaždé pozastavila u stejného schodu. Byla na něm nálepka s ilustrací dvou myší, jak sedí u stolu, jedna myš do toho stolu zrovna praští a křičí: "Já chci animaci!"
Já ji taky chtěla. Ale napoprvé, jak to mnohdy na téhle škole bývá, to nevyšlo. Ten rok jsem chtěla věnovat hlavně přípravám na další přijímačky a tak jsem se přihlásila na vošku, která byla součástí Hollarky. Byl tam obor interaktivní grafika a součástí toho tak trochu i animace. Sbírala jsem tedy věci do portfolia a za rok to zkusila znovu.
Tentokrát to vyšlo a já si stejnou nálepku nalepila na svůj disk.
Jak to tak u mě bývá, to úzké zaměření mi bylo po nějakém čase málo, takže jsem se rozhodla, že zkusím meziateliérovou stáž v rámci školy. V té době mě po dlouhých hodinách klikání a práce povětšinou na počítači začala zajímat zase hmota. Přihlásila jsem se do ateliéru keramiky a porcelánu pod vedením Maxima Velčovského a Milana Pekaře a strávila tam jeden semestr. Špinavej, ale krásnej. Vtipné na tom je, že když jsem se hlásila na Hollarku, tak mi nabízeli obor keramiky jako takovou zálohu, kdybych se na grafiku nedostala. Já jsem tehdy nechtěla. Kdybych jen tušila, že se do toho za pár let sama pustím. No, hezky to do sebe všechno zaklaplo.
Za tu chvíli jsem se toho nestihla naučit tolik, ale k té hlíně jsem přirostla. Chtěla jsem začít tvořit něco, co bude dělat společnost lidem v jejich každodennosti.
Tohle je asi hlavní důvod, proč vznikla PI-HA. Tvořit pro někoho na zakázku a vždycky se více či méně muset podřídit představám někoho jiného mi nedělá takovou radost, jako tvorba vlastních věcí.
Navíc můžu využít všechno to, co mě baví a co mi jde. A taky mám ráda rozmanitost. Potřebuju měnit to, jak pracuju, střídat techniky a materiály. Spolupráce s Dorkou je skvělá v tom, že na tohle máme dost podobný pohled a nepřestává nás bavit zkoušet něco nového. Když je potřeba, podržíme se navzájem nebo se učíme jedna od druhé.
A tak si zase všechny nové zkušenosti ukládám, abych je mohla stáhnout, když bude potřeba. Přijde mi, jako by měl můj disk nevyčerpatelnou kapacitu. Za to jsem hodně vděčná a těším se na to, co všechno se na něj ještě vejde.
─ Katku vyfotila Lucie Fenclová